Obsah knihy

Dieter Henrich (1927-2022) byl jedním z nejvlivnějších filozofů německé poválečné doby. V centru jeho rozsáhlého díla – i tam, kde se o tom výslovně nemluví – je teorie sebevědomí a lidské subjektivity. Henrich pojednával o otázkách, jež s tím souvisejí, ve velkém množství textů po více než šedesát let. Vzhledem ke složitosti a rozmanitosti těchto textů a také k tomu, že Henrich téměř nikdy nepředložil přehled své teorie, zůstaly její souvislosti pro mnoho čtenářů dosud nejasné. Gutschmidt analyzuje vývoj Henrichovy pozice od počátku. Zabývá se důležitými vlivy na Henrichovu teorii a věnuje se centrální diskusi jeho tezí.

Obsah knihy

Kniha shromažďuje hlavní spisy jednoho z nejvíce podnětných a originálních myslitelů 20. století. Její díla byla vybrána tak, aby ukázala její zkoumání mnoha aspektů lidského osudu a zahrnovala politiku, společnost, lidské povinnosti a práva, kulturu a morálku, stejně jako vědu, školní studium a práci, z nichž všechny jsou meditací o lidském stavu, stejně jako zprostředkování k duchovnu. Duchovno jako náš osud je explicitně zkoumáno v esejích o utrpení a radosti, o různých formách lásky, o Bohu a dobru, jak jsou ve světě i mimo něj.

Obsah knihy

Společným tématem devíti esejů v této knize je fenomenologický dialog s Kantem a jeho „vynálezem autonomie“. Je Kantův pojem autonomie aktuální i dnes po intenzivním vývoji etického a fenomenologického myšlení, jež zdůrazňuje důležitost jinakosti? Některé příspěvky jsou imanentně kantovské, zatímco většina ostatních se soustřeďuje na vztah mezi Kantem a vybranými mysliteli fenomenologické tradice: E. Husserlem, M. Heideggerem, E. Levinasem, J. Patočkou and B. Waldenfelsem.

Obsah knihy

Friedrich Schiller byl nejmladším z tzv. výmarských klasiků a jedním z posledních velkých představitelů německého osvícenství. Jeho tvorba, přervaná předčasnou smrtí a vyvzdorovaná na těžkých životních podmínkách, sahá od medicíny přes historiografii či estetiku až po poezii, jejím svorníkem a fundamentem je však filosofické myšlení. Schiller nejen jako autor teoretických spisů, nýbrž zejména jako dramatický básník hlásal osvícenské ideály a rozvíjel jejich systematické ukotvení v dialogu se starším racionalismem i rodícím se idealismem a romantismem. Předložená kniha, navazující na autorovy práce o Herderovi a Goethovi, se snaží o syntézu Schillerova myšlení napříč všemi oblastmi jeho tvorby a o zacelení citelné mezery v českém poznání moderní německé kultury, v níž se snaží ukázat právě spojnice mezi filosofií, literaturou a společenským vývojem.

Obsah knihy

V druhém svazku dějin politického myšlení je podán filosoficko-historický výklad politického myšlení od Americké revoluce po 1. světovou válku. Velká pozornost je věnována vzniku moderní republiky s demokratickou reprezentací, zrodu moderních ideologií a jednotlivým myslitelům (Tocqueville, Nietzsche, Weber), kteří byli doceněni až ve 20. století. Samostatné kapitoly jsou věnovány vývoji politického myšlení na přelomu 18. a 19. století v Německu a v 19. století v Rusku a v českých zemích.

Obsah knihy

Ve svazku je podán filosoficko-historický výklad politického myšlení od humanismu a renesance po proudy ve francouzském osvícenství. Velká pozornost je věnována vzniku teorie národního státu, české reformaci, právu na odpor, náboženské toleranci, přirozenému a mezinárodnímu právu a teorii rozdělení politické moci.

Obsah knihy

Zatímco Kantova Kritika čistého rozumu (1781, 1787) se týká teoretické filosofie, zabývá se Kritika praktického rozumu (1788) praktickou filosofií a předkládá v úplnosti teorii morálního zákona známou již ze Základů metafyziky mravů (1785). Obsahuje rovněž Kantovu definitivní odpověď na otázku metafyziky. Předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky. Druhé, upravené vydání překladu Kantovy Kritiky praktického rozumu od Jaromíra Loužila (poprvé vydaného v roce 1996 v Praze v nakladatelství Svoboda) pořízené Janem Kunešem a Milanem Sobotkou obsahuje opravy zjevných přehlédnutí, věcných nepřesností a také některá formulační zpřesnění. K vydání je též připojen obsáhlý věcný rejstřík.

(Zvolení extremisté, politická komunikace a meze jejich zadržování)

Článek zkoumá složitý vztah mezi antidemokratickými silami ("extremisty") a širším liberálně-demokratickým institucionálním prostředím. Úkol zadržování extremistů je analyzován jak z teoretického hlediska, tak z hlediska jeho praktické proveditelnosti. Tvrdím, že realita politické komunikace a charakter politické argumentace činí z omezování extremismu v praxi mnohem náročnější úkol, než jak je obvykle chápán v literatuře. K prosazení těchto tezí spojuji poznatky z politické filozofie, politologie a teorie komunikace.

Článek ke stažení na Academia.edu

(Tichý souhlas a politická legitimita)

Ačkoli je pojem tichého souhlasu historicky důležitý, v současných diskusích o politické legitimitě hraje jen malou roli. Ambicí tohoto článku je tento fakt zpochybnit a ukázat, že tichý souhlas se může stát klíčovou složkou teorie legitimity. Namísto definování tichého souhlasu prostřednictvím pobytu (kdy se podle Johna Locka nebo Platónova Sokrata pobyt v dané zemi rovná tichému souhlasu s jejím systémem vládnutí) zkoumá tento článek jinou strategii a vymezuje tichý souhlas jako absenci aktivního nesouhlasu.

Článek ke stažení na Academia.edu 

Obsah knihy

Osmnáct let poté, co vyšla Kantova Kritika čistého rozumu, publikoval Johann Gotfried Herder rozsáhlou a přísnou kritiku Kantova opus magnum. Herderova metakritika není pouze čistě kritickou studií, ale Herder v ní představuje své vlastní názory na metafyziku a epistemologii. Herder v ní odmítl Kantovu tzv. „kopernikánskou revoluci“ s její prioritou v subjektu a považoval Kantovo předkritické myšlení za lepší teorii. Herder spojuje epistemologii s filosofií jazyka a dějin a kulturní teorii s metafyzikou a univerzálními hodnotami. Kritizuje tehdejší teorie zaměřené na subjekt a mechanicismus a předkládá vstřícnou a podrobnou analýzu Kantovy transcendentální teorie.