Obsah knihy

Kniha obsahuje nový český překlad Rozpravy o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1755) a Společenské smlouvy (1762), které tvoří jádro Rousseauovy politické teorie. Nový český překlad obou děl přináší první úplný překlad Rozpravy o nerovnosti a po více než sedmdesáti letech nový překlad Společenské smlouvy. Rozprava o nerovnosti poprvé vychází včetně úvodního věnování Ženevské republice, následných reakcí a Rousseauových odpovědí. Oba texty doplňuje bohatý komentář, který spisy zasazuje jak do kontextu autorova života a díla, tak do historického a politického kontextu Evropy doby osvícenství, čímž umožňuje lépe pochopit originalitu Rousseauova myšlení a jeho význam pro současnost.

(Wolterstorff o Reidově pojmu „common sense“)

Článek se týká běžného současného pohledu na pojem common sense v Reidově filosofii, jak jej představil známý reidovský badatel Nicholas Wolterstorff, který tvrdí, že Reidův ústřední pojem je zatížen zásadní nejasností, která zasahuje také jeho představu o principech common sense. Proti tomuto stanovisku se zde dokazuje, že Reid rozuměl common sense naprosto neproblematicky v duchu aristotelského pojmu společného smyslu. Principy common sense pak pro Reida byly presupozicemi jednotlivých smyslově orientovaných soudů, jež obvykle bereme za hotovou věc. Údajný zmatek, připisovaný Reidovi tradiční interpretací, se řeší rozlišením mezi principy common sense a prvními principy jako takovými.

(Common Sense a přirozené světlo ve filosofii George Berkeleyeho)

Článek dokazuje, že Berkeleyho termín “common sense” neoznačuje soubor sdílených přesvědčení, ale sdílenou schopnost soudit. Liší se jednak od teoretického chápání, jež podle Berkeleyho často narušují učenecké předsudky, jazykové zmatky apod., jednak od božího zjevení. Na podporu teze se uvádějí doklady nejen z Berkeleyho filosofických spisů, ale také z jeho kázání a dopisů. Zohledňuje se také podobnost Lockových a Descartových názorů. Interpretaci podporuje také Berkeleyho apel na common sense v otázce imaterialismu, který se tak stává apelem na čtenářovu vrozenou rozumovou stránku. Berkeley tedy netvrdí, že běžní lidé zastávají imaterialismus, ale spíš to, že na imaterialismus přistoupí ti, kteří se nechají vést bez předsudků svým rozumem.

Obsah knihy

Konrad Cramer (1933–2013) byl významným členem tzv. Heidelberské školy. Po vzoru jejího zakladatele Dietera Henricha (*1927) se zabýval filosofickým problémem subjektivity a spojoval současné diskuse k tomuto tématu s tématy novověké filosofie. Byl vynikajícím interpretem novověké filosofie, výrazně přispěl zvláště k výkladu děl Immanuela Kanta. Cramerovy studie shromážděné v této knize se týkají Kantovy Kritiky čistého rozumu. Probírají Kantův pojem objektu, soudu a sebevědomí, interpretují však i další podstatné elementy Kantovy teoretické filosofie. Poslední studie se věnuje vztahu Kantovy a Fichtovy koncepce sebevědomí a dokumentuje vztah Kantovy filosofie a rozvíjející se filosofie tzv. německého idealismu.

Obsah knihy

René Descartes (1596–1650) je zakladatelem novověké filosofie a jeden z nevlivnějších filosofických a vědeckých autorů. Jeho bádání vděčíme za zásadní vhledy do podstaty lidského ducha a jeho odlišnosti od fyzikálního světa, do podstaty matematické struktury přírody či za základní myšlenky týkající se neeukleidovské geometrie. Descartes je elegantní, ale zároveň též nesnadno pochopitelný filosofický autor. Tento úvod nejen představuje nejdůležitější Descartovy poznatky a teorie, nýbrž ukazuje také filosofické intence určující Descartovo dílo jako celek od jeho raných, za jeho života nikdy nepublikovaných spisů až po jeho poslední díla. A konečně probírá zajímavá a důležitá témata: co znamenal pro Descarta Bůh, co Descarta zajímalo na lidské duši, co byla jeho „etika“ a co byly základní rysy jeho filosofie přírody.

(Sebevědomí. Dieter Henrich a Heidelberská škola)

Obsah knihy

Dieter Henrich je spolu s Jürgenem Habermasem a Ernstem Tugendhatem nejdůležitějším představitelem poválečné německé filosofie. Ve svých příspěvcích k teorii sebevědomí zvláště ze šedesátých a sedmdesátých let 20. století se účinně stavěl proti převládajícímu antisubjektivismu heideggerovsko-gadamerovské tradice, rozvinul však též pronikavou kritiku „lingvistického obratu“, který vedl k filosofickému zúžení problematiky v analytické filosofii. Henrich je jediným žijícím německým filosofem, jemuž se podařilo – prostřednictvím jeho legendárních harvardských přednášek z roku 1973 – vytvořit zájem o idealistické teorie sebevědomí (zvláště o ty, jež mají základ u J. G. Fichta) mezi důležitými mysliteli oboru nazývaného zanedlouho „filosofie mysli“. Kniha nabízí první a dosud jedinou existující prezentaci základních tezí Henricha a tzv. Heidelberské školy. Příspěvky obsažené v tomto svazku kriticky zkoumají Henrichovy teze a pokračují tím v rozhovoru s Henrichovými americkými kolegy, jejž Henrich započal v sedmdesátých letech 20. století.

Obsah knihy

Kniha je první českou monografií o hamburském mysliteli a básníku B. H. Brockesovi a možná první čistě filosofickou v mezinárodním prostředí. Rekonstruuje filosoficko-náboženské základy Brockesova básnického cyklu "Pozemské potěšení v Bohu", jež bylo nejrozsáhlejším dílem německé poezie 18. století a básnicky tlumočilo (a genuinně rozvíjelo) základní prvky osvícenského racionalismu. Brockesovo myšlení je zasazeno do kontextu vývoje německého osvícenství a novověké filosofie vůbec a filosofickou analýzu doplňuje širší kulturně-historická, literárně-estetická syntéza. Brockes je interpretován jako aktér duchovních dějin mezi Leibnizem a barokem na jedné straně a pozdním osvícenstvím a výmarskými klasiky na straně druhé, jeho myšlení je konfrontováno s mysliteli jako Wolff, Reimarus, Herder, Goethe či Lessing.

Autor tvrdí, že Grotius může být považován za otce moderního přirozeného práva pouze retrospektivně, tj. z perspektivy, jak byl interpretován svými následovníky a na základě motivů z jeho díla, jež později převzali. Je zcela zřejmé, že v následku třicetileté války idea náboženské tolerance utrpěla v Evropě velkou porážku. Odpověď na otázku, zda Grotius zakládá svůj pojem přirozeného práva na světských nebo teologických základech, tudíž závisí na perspektivě, z níž tuto otázku klademe: Grotius zakládá přirozené právo na obou základech. Jeho následovníci, kteří náboženství už nepovažovali za integrální součást jejich názoru na svět, interpretovali jeho dílo jako argument ve prospěch sekulárních základů přirozeného práva. Avšak pro nás, Grotiův komplexní přístup k systému mezinárodního práva a idea náboženské tolerance jsou hlavními důvody, proč bychom jeho spisy měli studovat i dnes.

In: H. Blom (vyd.), Sacred Polities, Natural Law and the Law of Nations in the 16th-17th Centuries, Leiden: Brill, 2022, s. 223–241. ISBN 978-90-04-49853-2.

Obsah knihy

Polemická korespondence mezi německým polyhistorem G. W. Leibnizem a anglickým teologem, fyzikem a Newtonovým žákem S. Clarkem, která se rozvinula ve druhém desetiletí 18. století, patří k vůbec nejznámějším a nejvlivnějším korespondenčním výměnám v dějinách evropského myšlení. Korespondence sestává z pěti Leibnizových francouzsky psaných dopisů a právě tolika Clarkových anglicky psaných odpovědí. Jejím ústředním tématem jsou jednak základy Newtonova převratného matematicko-fyzikálního výkladu skutečnosti, jednak důsledky, které takový výklad má v oborech matematiky, teorie poznání, teologie a přírodní filosofie. Vliv pozic obou korespondentů sahá až k formulaci Einsteinovy obecné teorie relativity. Její české vydání tak poskytne vítaný a potřebný materiál mj. i teoretikům a historikům přírodní vědy.

Obsah knihy

Kniha představuje rozmanitost pojmu zdravého rozumu od Aristotela až po osmnácté století. Soustřeďuje se přitom na reflexe zdravého rozumu v raně novověké filosofii. V první části knihy autor pojednává o antických kořenech novověkého pojmu v řeckém a římském myšlení (Aristotelés, Seneca). K ranému novověku pak přistoupí nejprve pohledem na Descartův projekt, zaměřený na rozvoj schopnosti soudit a vycházející ze Senekova projektu „dobré mysli“ (bona mens). Následuje pojednání o Berkeleyho dovolávání se common sense, přičemž Berkeleyho koncepci autor prezentuje jako variaci na karteziánský pojem. Další kapitoly pojednávají o společenském pojetí zdravého rozumu (G. Vico, Shaftesbury), o Skotské škole zdravého rozumu (J. Priestley, J. Oswald, T. Reid) a o Kantovi.